Petra Mücková
Petra Mücková
(rozhovor s mladou a úspešnou ultraženou)
Začalo to nevinnými prechádzkami po Beskydoch, ktoré sa pretiahli na celodenné túry. Prvé ultra bola Beskydská sedmička, ktorú išla v „pohorkách“ a na hroznovom cukre. Prvá stovka bola Kysucká, v 2013. Tu pochopila, že čím sú extrémnejšie podmienky, tým je jej ultra atraktívnejšie. Má za sebou 50 ultra-trailových akcií, miluje stúpanie a technické pasáže – preto medzi jej najobľúbenejšie stovky patrí tá Malofatranská. Dámy a páni privítajme Petru Mückovú.
Text Thom a Petra Mücková / Foto archív Petra Mücková
Ahoj Petra, veľmi sa teším, že si si našla čas, ktorého nie je nikdy dosť. Začneme klasickou otázkou: Prezraď nám niečo o sebe..
Ahoj, já děkuji za „pozvání“ 🙂 Pravda, času není nikdy dost, ale jak řekl jeden můj známý: „Kdo tvrdí, že nemá čas, ten si ho jen neumí naorganizovat.“ Já jsem využila volné chvilky a tématicky odpovídám na Tvé otázky během cesty a pobytu v Itálii, kde se účastníme závodu Orobie Ultra Trail.
Pocházím ze Severní Moravy z malého města Studénka. Kdo nakoukl na můj blog, tak asi ví, že jsem jako dítě neměla ke sportu zrovna nejvřelejší vztah. Od 6ti let jsem ale navštěvovala taneční obor na ZUŠ ve Studénce. Byla jsem hrozné dřevo, takže jsem od začátků musela hodně makat, aby se moje pohyby začaly podobat tanci. Měli jsme velmi přísnou učitelku tance, a právě i díky ní jsem se naučila na sobě tvrdě pracovat. ZUŠka byla skvělá v tom, že jsme si prošli nejrůznější taneční styly – od lidových tanců, přes klasický balet, po současné moderní tance a mnohé další. Čím jsem byla starší, tím více mě tanec bavil a věnovala jsem mu veškerý volný čas, dokonce i víkendy. Od 12ti jsem studovala na gymnáziu v Bílovci, následně na Strojníckej fakulte na Slovenskej Technickej Univerzite v Bratislave. Dnes to zní vtipně, ale Bratislava pro mě tehdy byla velkoměstem, navíc s lehkou jazykovou bariérou – tehdy se v českých médiích slovenština prakticky vůbec neobjevovala.
Proč zrovna tato škola? Jsem technický typ a chtěla jsem pracovat v (dnes už rodinné) firmě zaměřené na sportovní úpravy spalovacích motorů. Bratislava mi přišla jako dobrá exotika, navíc na této škole studoval také můj taťka a Katedra spaľovacích motorov měla velmi dobrou tradici. Během pobytu v Bratislavě jsem postupně od tancování upustila. K horám jsem pořádně přičichla až po škole. Začalo to nevinnými procházkami po Beskydech, které se protáhly na celodenní túry. Potom přišla Beskydská sedmička, LH24 a později také stovky.
Čo pre Teba znamená beh? Prečo si si zvolila práve tento šport?
Ze začátku jsem k ultra-trailům nepřistupovala jako k běžeckým závodům. Veškeré akce pro mě byly turistickou záležitostí. Do hor jsem zprvu začala chodit, abych se odreagovala a vyčistila hlavu po tom, co jsem přišla o blízkého člověka v rodině. Zamilovala jsem si lesy a kopce a v prudkých stoupáních na beskydské vrcholky jsem tělu opět připomněla, jaké to je, když si svaly máknou. Po několikaleté pauze od tancování jsem znovu pocítila „hlad“ po fyzické aktivitě. Jako netrénovaný jedinec jsem první rok po každé stovce dost trpěla, ještě několik dní po ultra jsem nemohla pořádně chodit ze schodů. Postupně si tělo na zátěž zvykalo a já jsem začala prokládat chůzi během a začala jsem zrychlovat.
Aký bol tvoj prvý ultrabeh? Ako si sa po behu cítila? Bola to klasika, nikdy viac?
Úplně první organizované ultra byla Beskydská sedmička, kterou jsme s parťačkou Zuzkou ušly v pohorkách a na hroznovém cukru. Zatímco Zuzka odcházela ze závodu se slovy „už nikdy více“, já jsem byla nadšená a věděla jsem, že něco podobného zkusím znovu. Také Zuzka svůj pohled na ultra velmi rychle přehodnotila a dnes reprezentuje ČR v národním skyrunningovém dresu na mnohých zahraničních závodech. Pokud bychom se bavili o první stovce, tak tou pro mě byla Kysucká 100 v roce 2013, kdy na Kysuciach začátkem března poctivě nasněžilo a já jsem si prožila bezmála 32 hodin na trase v promočených botách od topící se sněhové břečky. Tam jsem pochopila, že čím extrémnější jsou podmínky, tím je pro mě ultra atraktivnější.
Koľko ultrabehov si už zvládla? Ktorý závod Ťa najviac oslovil?
Přesné číslo nevím, ale odhadem mám za sebou asi padesát ultra-trailových akcí. Nedokážu sestavit žebříček, které akce se mi (ne)líbily nejvíce. Každá z nich má svoje čaro. Kysucká má dlouhá stoupání, Lazovkou oslavuji narozeniny, Bánovská je v krásném prostředí Strážovských vrchů, do kterých bych sama od sebe asi nikdy nezavítala, Štefánik mě vrací zpátky do VŠ studií, když dobíhám do cíle v Bratislavě, … A takto bych mohla pokračovat. Je moc těžké sestavit si termínovku a vybrat jen některé akce. Vzhledem k tomu, že mám ráda stoupání a technické pasáže, tak mezi mé nejoblíbenější stovky určitě patří Malofatranská. Ráda chodím také na akce organizované Olafem a jeho partou – Olaf najde kopce a vyhlídky i tam, kde ostatní vidí jen rovinu. 🙂
Máš počas sezóny svoj vrcholový závod?
V Česku a na Slovensku máme obrovskou výhodu v tom, že dálkové pochody a závody jsou v porovnání se zahraničím cenově velmi dostupné. Zúčastňuji se tedy domácích akcí od ledna do prosince a svým způsobem jsou pro mě všechny stejně důležité. Každý rok si ale dopřeji také nějaký ultra-trail v zahraničí, ve „velkých“ horách. Tyto zahraniční závody jsou vrcholem sezóny hlavně z pohledu nevšedních zážitků – kochání se výhledy bývá často důležitější než závodění … i když je pravda, že se mi zrovna tento víkend na OUT povedl velmi pěkný výsledek, kdy jsem skončila na 15. místě absolutně 🙂
Páči sa mi tvoja skromnosť … Na Orobie Ultra Trail 2016 (OUT) si síce skončila na 15. mieste celkovo, ale ženskú kategóriu si vyhrala. Aké očakávania, resp. ciele si mala pred OUT? Čo nastalo v tvojej hlave po prejdení cieľovej pásky?
Před startem OUT jsem si ani nestihla prostudovat startovní listinu. Věděla jsem jen to, že se jedná o
teprve 2. ročník závodu, tedy závod se ještě nemohl stihnout dostat do širokého povědomí, a tedy konkurence by neměla být extrémně silná. Jen pro sebe jsem si tiše doufala, že bych se v ženách mohla do TOP 3 vejít. Když jsem asi na 20 km v závodu na chvilku doběhla aktuálně 1. ženu Lisu Borzani (vítězka OUT 2015), zůstala jsem celkem překvapená, ale od tohoto okamžiku jsem věděla, že si chci 2. místo udržet. Nakoplo mě i to, když mi na občerstvovačce na cca 60 km řekli, že jsem 21. celkově. Lisa nakonec závod nedokončila (2 týdny před OUT vyhrála 100mílovku v Andoře – po takové zátěži asi nestihla zregenerovat). Asi na 83 km jsem se tedy posunula na 1. pozici v ženách a tu jsem si s relativně velkým odstupem udržela.
Na trati byla skvělá atmosféra, spousta fanoušků – to u nás nezažiješ. Každé povzbuzení od kolemjdoucích turistů mě psychicky hodně podrželo. Stejně tak bylo povzbuzující, když mě na trase
chválili závodníci z kratší trati GTO – na pohled celkem namakaní běžci. To se chvílemi posune sebevědomí nebezpečně vysoko 😀 Přes bolavé chodidla (tvrdý kamenitý podklad dal zabrat nejen mým
chodidlům v barefoot obuvi, ale i ostatním běžcům) a přes úmorné vedro na posledních kilometrech v nižších nadmořských výškách jsem se k cíli blížila s uspokojivým pocitem, že tento závod se mi povedl. Poslední cca 2km byly nezapomenutelné – doběh do historického jádra Bergama, město plné lidí, všichni sledovali moje kroky, tleskali a pokřikovali, nakonec červený koberec vedoucí na pódium na hlavním náměstí … Takový cíl je krásná odměna pro každého finišera!
V cíli jsem si nedokázala celou situaci pořádně ani uvědomit, zaskočili mě nejen novináři, ale i diváci, kteří si mě chtěli vyfotit. Užívala jsem si svou chvilku slávy 🙂 Musím poděkovat kamarádům
běžcům z naší česko-slovenské skupiny, kteří se mnou tu radost prožívali a šli mě podpořit na druhý den na vyhlášení.
Aké zahraničné závody si absolvovala? Približuje sa ČR alebo SK ultra scéna takýmto pretekom?
Můj první zahraniční závod byl Bieg Ultra Grania Tatr v Polských Tatrách. Bylo to sice jen cca 70km, ale s převýšením větším než mají mnohé naše stovky. Tam jsem poprvé viděla perfektně značenou trasu s dobrovolníky na každém křížení turistických chodníků, fandící diváky, bohaté občerstvovačky, „nabuchané“ běžce, … Dále jsem absolvovala TDS (ze série závodů UTMB) a Madeira Island Ultra Trail. Myslím, že kvalitou organizace se mnohé naše akce podobají těm zahraničním, jen u nás nemáme ty velehory – o to těžší úkol mají naši organizátoři, aby udělali svůj závod atraktivním. Ne každý vyhledává ultra podobající se profi závodům. A tady je krásné, že si můžeme zajít jak např. na Štefánika s perfektním servisem, tak na Nízkotatranskou stíhačku probíhající ve 100%-ně závodním duchu, tak na punkovější Bánovskou nebo Jesenickou stovku, které jsou bez oficiálních občerstvovaček. My známe většinou v zahraničí jen velké medializované závody, které mívají opravdu perfektní servis. Neporovnávala bych tedy česko-slovenskou ultra scénu např. s UTMB. Drtivou většinu ultra-trailů u nás organizují lidé ve svém volném čase a je vidět, že to dělají s radostí a v pozitivně naladěném duchu – to je potom cítit i na atmosféře při samotném závodě. A když je dobrá atmoška a zajímavá trasa, tak mě ani nenapadne řešit, jestli organizátor zajišťuje dropbagy, jaký sortiment bude na občerstvovačce a jestli je v cíli teplá sprcha. To jsou už potom jen takové příjemné bonusy.
Často si na stupni víťazov najvyššie, pravidelne vyhrávaš. Kde berieš motiváciu?
Dopředu mě žene moje tvrdohlavost a cílevědomost. Baví mě posouvat své hranice. Tuto sezónu jsem se začala hodně soustředit na jídelníček (počas i mimo závody), začala jsem také více trénovat. Je to asi přirozený vývoj, všichni zrychlují. Z pohledu na startovní listiny je zřejmé, že stovky u nás nejsou pro něžné pohlaví tak atraktivní disciplínou. Jsem jedna z mála žen, které se takových extrémů zúčastňují pravidelně (alespoň 1 ultra v měsíci). Pokud jsou na startu 4 ženy, tak není až tak těžké dosáhnout na bednu 😀 Ale je pravda, že ultra-trail nabírá na popularitě a hlavně tuto sezónu vnímám, že se na start staví více žen. Jsou to často ale mladé holky, které teprve nabírají zkušenosti. V okamžiku, kdy člověk jednou uspěje, tak se od něj očekává minimálně stejně dobrý výkon i na dalším závodě. Určitě mě tedy posouvá i to vědomí, že se ode mě očekává dobré umístění.
Ako vnímajú „silní“ muži, keď ich predbehne superžena?
Přiznám se, že mě hlavně ze začátku bavily reakce některých mužů, když jsem je na trase předběhla (někteří to špatně snášeli). Dnes už se v ultra komunitě známe a nepřekvapí nás, když se vzájemně předbíháme. Na ultra si jdu vždy své tempo, nerada se na někoho vážu a přizpůsobuju, zbytečně bych se tak vysilovala. Vím, že někteří muži mají za cíl např. doběhnout přede mnou. Potom je pro mě motivací takovému chlapovi utéct. Je to taková zábavná hra, která nemá vítěze ani poraženého. Více než pořadí je ale pro mě důležité, jestli jsem se svým výkonem spokojená a o těch vyplavených endorfinech v cíli. Většina ultra-trailů u nás jsou vedené v přátelském duchu a ať už jsem předbíhána nebo předbíhám, často s ostatními běžci prohodíme pár povzbudivých slov. Ultra jsou nejen sportovní, ale také společenské události.
Ako kombinuješ tréning s prácou? Venuješ sa aj iným športom, resp. máš na to čas?
Přes týden na žádné velké tréninky není prostor. Ale víkendy si nechávám volné, a pokud nejsem zrovna na závodě, tak si často udělám výlet do Beskyd. Tento rok jsem začala běhání hodně prokládat silniční cyklistikou. Ideální víkend v Beskydech je pro mě jeden den zaběhnout na nějaký kopec a druhý den cyklovyjížďka v Podbeskydí. Pokud zrovna nemám nějaké pracovní cesty, tak občas jedu do práce na kole (směšných 12km jedna cesta). Jinak vlastně ani netrénuju. Samotné ultra-traily jsou pro mě tréninkem. Občas si zajdu na lekci hot jógy, kde parádně protáhnu a zpevním tělo. Vím, jak důležité a přínosné jsou posilovací cvičení na střed těla a snažím se alespoň pár minut denně trochu cvičit. Ale stále nemám tu disciplínu, abych to na 100% dodržela.
Kto je tvoj sponzor? Ako si sa k nemu/nim dostala?
V sezóně 2014 jsem dostala sponzorský balíček od outdoorové prodejny Mountland z Bratislavy. Mimo jiné jsem od kluků z Mountlandu dostala oblečení značky Montane a čelovku Petzl. Jednali jsme spolu také o sponzorství na další sezóny. Do těchto diskuzí se přidal přímo dodavatel zmíněných značek pro ČR a pro SR, společnost Vertical Trade, která v té době hledala ambasadora pro Montane. A tak jsem se stala tváří této anglické značky, která rozšířila svůj sortiment outdoorového ultralehkého oblečení o běžeckou sérii Via Trail. Kromě běžeckého oblečení má Montane v nabídce také moc vydařené běžecké batohy. Tento rok jsem navázala spolupráci také s výrobcem přírodních energetických tyčinek a jiných dobrot Chimpanzee SK. Běžec se potřebuje obléct, najíst, ale také kvalitně obout. Já měla to štěstí, že jsem se na jednom závodě seznámila s majitelem prodejny Vivobarefoot Concept Store Ostrava, od kterého jsem dostala sponzorsky 2 páry Vivobarefoot (jedny běžecké a jedny vycházkové boty). Momentálně jednám o širší spolupráci s českým zastoupením Vivobarefoot. Výše zmíněné firmy patří mezi nej ve svém oboru a je mi velkou ctí, že mohu jejich produkty propagovat.
Aká je tvoja výzbroj na pretekoch?
Jak už bylo řečeno, Vertical Trade mi dodává oblečení a batohy od Montane a čelové svítilny Petzl. Špičkový Montane šatník jsem doplnila ještě o lýtkové a stehenní kompresní návleky. Často se vedou diskuze, jestli kompresní návleky jsou skutečně funkční nebo jestli vyvolávají jen placebo efekt. Podle mě komprese rozhodně funguje. Na trhu je spousta zvučných jmen, já používám návleky od Compressport. Běžecké hůlky mám od Black Diamond, dostala jsem jako dárek naprosto luxusní model Distance Carbon FLZ, který na našem trhu ještě ani není dostupný. Při přeskakování rozvodněného potoka se mi už podařilo jednu hůlku zlomit (ultralehký karbon bohužel není zrovna nejpevnější materiál), nové hůlky už jsou ale na cestě ke mně. Hodinky používám Suunto Vector HR – jedná se o outdoorový model s kompasem, výškoměrem a barometrem, doplněný o hrudní pás pro snímání tepové frekvence. Jednou ročně si zajdu na zátěžový test, takže průběžně sleduju, jak se mi mění tepovka při zátěži. GPS jsem kdysi koupila z druhé ruky, dnes je Garmin eTrex Legend už veteránem, ale stále slouží.
Aký bol tvoj prechod na barefoot obuv?
Minimalistická a barefoot obuv mě oslovila už v prvním roce, co jsem začala dělat stovky. Myšlenka přirozeného běhu/chůze bez vyvýšené paty mi je velmi sympatická. Přechod na takovou obuv však vyžaduje trpělivost. Trvalo mě spoustu měsíců, než si nohy zvykly, že musí zapojit „nové“ svaly. Postupně jsem obouvala boty s nižším dropem, odzkoušela jsem různé modely od Inov8, New Balance, Merrell, Vibram Five Fingers a aktuálně již zmíněné Vivobarefoot.
Ako sa stravuješ na pretekoch, prípadne pred nimi?
Tuto sezónu jsem pojala trochu experimentálně a na jídelníčku si dávám více záležet. Dva dny před závodem přecházím na sacharidovou stravu, abych co nejvíce doplnila glykogenové zásoby. Jím tedy především rýži a rýžové nudle a snažím se minimalizovat příjem tuků a bílkovin. Vypouštím zeleninu, kterou jinak jím na kila. Ovšem můžu si dopřát nejrůznější želatinové bonbóny, a to mi hned zvedne náladu. 🙂 Stravu během závodu jsem hodně dlouho vychytávala a častokrát jsem bojovala se střevními problémy. Dnes vím, že se před a během závodu musím vyhýbat hlavně pečivu a většímu množství tuků. Pokud je na občerstvovačkách ta možnost, tak jím hodně ovoce (hlavně citrusové plody v létě na ochlazení organismu) a jako energetickou bombu si dopřávám v rozumné míře avokádo s arašídovým máslem. Většinou organizátoři nabízí na trase vývar, tím nepohrdnu. Jinak si v batohu nosím přírodní energii od Chimpanzee, jejich tyčinky a želé bonbónky střídám s energetickými gely. Nejdůležitější na závodě je neustále po kouskách doplňovat energii.
Čo robíš keď nebeháš, resp. aký je tvoj voľný čas?
Volný čas? Prakticky žáden není 😃 A když náhodou nějaký je, potom píšu blog, procházím na webu články o ultra, stravě, zdraví … A snažím se nějaký čas věnovat mým 4-nohým dětem (mám doma 3 kočky).
Máš nejaký špeciálny tréning pred ťažším závodom?
Nemám žádnou speciální přípravu na závody. Pokud mě čeká náročnější závod, tak cca 4 dny před startem šetřím nohy a nesportuju, maximálně si zajdu na hot-jógu.
Tvoje plány/ciele do budúcna ?
Moc neplánuji, spíše čekám na příležitosti. Jedna taková výjimečná příležitost přišla právě nyní, a to díky mému sponzorovi Montane, který je současně generálním partnerem extrémního závodu Tor des Geants. V polovině září se tedy vydám na 336km dlouhou trasu údolím Aosta s převýšením 24 000 m. Každý ultra-trail je pro mě nejen sportovní a společenská událost, ale současně i poznávacím výletem (především když jedu na závod do zahraničí). Určitě bych v budoucnosti ráda poznala nějaké další nové destinace, ale vždy zůstanu věrná také domácím česko-slovenským akcím.
Ďakujem za rozhovor. Odkážeš niečo našim čitateľom, resp. svetu?
S radostí sleduji, jak se běh a pohyb po horách stává více a více populární. Na jednu stranu si s kamarády posteskneme, když se některé naše oblíbené poloprázdné turistické chodníky začnou plnit novými turisty, na druhou stranu mě těší, že lidé žijí aktivně. Vykašlete se na Pokémony ve městech a přijďte si raději posbírat nějaké kešky v lese a na horách. Až budete moci ujít 30km v kuse, otestujte svou vytrvalost a pevnou vůli a přijďte zresetovat hlavu na nějaký dálkový pochod/závod. Hory Vás udrží nejen v perfektní fyzické kondici, ale také v psychické pohodě. Děkuji za pozvání k rozhovoru a těším se na viděnou někde v horách. 🙂
